Které houby čínské medicíny rostou v českém lese?
Sedmnáct hub z kurzů čínské medicíny druh po druhu: které u nás rostou, u kterých máme jen příbuzného, které jsou ohrožené a proč se většina přesto dováží.
· 10 min čtení
Hlívu znáte z obchodu. V lese roste taky, a to v době, kdy už skoro nic jiného neroste: od října do prosince, a když je zima mírná, až do jara.1 Když se jí daří, tvoří na kmenech velké šedé trsy. Nejsnazší způsob, jak se ji naučit poznat, je koupit si ji v obchodě. Tam už ale bývá zpravidla nahnědlá, tedy starší.
Ukážu vám, podle čeho ji poznávám, s čím se plete a na kterou jedovatou houbu si dát pozor. Na konci najdete, co o hlívě říká čínská medicína a dnešní výzkum, a proč je hlíva vlastně masožravá.
Na fotce je vyznačený klobouk a třeň prostřední houby.
Lupeny obvykle zabíhají až k pařezu nebo kmeni, ke kterému hlíva roste. Můžou skončit i kousek výš, přechod ale není ostrý. Atlas to popisuje tak, že hranice mezi kloboukem a třeněm kvůli sbíhavým lupenům není přesně určena.1
Tady je to vidět na pravé houbě. Je to hlíva plicní, přechod lupenů má ale stejný jako hlíva ústřičná. Lupeny se směrem k třeni postupně ztrácejí a plynule přecházejí do jeho povrchu. U pařezníku pozdního, který je hlívě asi nejpodobnější, by tu byla ostrá hranice, kde lupeny končí a začíná třeň (víc níž).
Zboku je dobře vidět, jak jsou třeně krátké a jak na ně lupeny plynule navazují.
Myko atlas České mykologické společnosti uvádí, že všechny houby, které se s hlívou ústřičnou pletou, jsou jedlé, nanejvýš nejedlé, a záměna za jedovatý druh je velmi nepravděpodobná.1 Platí to ale jen pro druhy, které atlas u hlívy ústřičné jmenuje. Jedovatou hlívu ušatou mezi nimi nemá, uvádí ji jako záměnu hlívy plicní.
Hlíva ušatá (Pleurocybella porrigens) roste od srpna do listopadu v bohatých trsech na tlejícím dřevě jehličnanů, především smrků, nejvíc ve vlhkých smrčinách ve vyšších polohách. Plodnice jsou drobné, skoro bílé a nemají třeň.2, 4 V Japonsku na ni v roce 2004 zemřelo 17 lidí.3 Atlas ji k jídlu rozhodně nedoporučuje.2
Záměna je nejsnazší v pozdním létě a na podzim, kdy hlíva ušatá roste. Mnohem víc se podobá světlé hlívě plicní (níž) než šedé hlívě ústřičné. Co s jistotou nepoznáte, nesbírejte.
Hlíva plicní (Pleurotus pulmonarius) vypadá dost podobně, je ale světlejší, smetanová až porcelánově bílá. Potkáte ji už od jara a přes celé léto, stačí, aby bylo dost vlhka. Roste od května do listopadu, hlavně na listnáčích, méně na smrku.4
Je jedlá a kvalitou srovnatelná s hlívou ústřičnou.4 V říjnu a listopadu rostou obě, a pak rozhoduje barva: hlíva plicní má okraj klobouku a lupeny pozvolna žloutnoucí, ústřičná nežloutne, je šedá a tvoří obvykle bohatší trsy.4
Pařezník pozdní (Sarcomyxa serotina) je hlívě asi nejpodobnější a roste ve stejnou dobu, od října do prosince, na olši, buku, vrbě, jasanu nebo bříze.6
Poznáte ho podle přechodu lupenů na třeň: u pařezníku je ostře ohraničený, lupeny nesbíhají dlouze jako u hlív.1 Na fotce je ta hranice vyznačená čárkovaně, srovnejte ji s plynulým přechodem u hlívy. Třeň je zelenožlutý až oranžový s drobnými tmavšími šupinkami, já tomu říkám tygrovaná textura.6 Jedovatý není, jen není tak chutný: atlas ho vede jako jedlou houbu nižší jakosti, někdy nahořklou.6
Shora má pařezník klobouk olivově hnědý, olivově zelený až žlutozelený, za vlhka slizký.6 Hlíva ústřičná je šedá až šedomodrá. Víc fotek najdete v Myko atlasu.
Atlasy ji mezi záměnami hlívy většinou neuvádějí. Pro začínajícího houbaře se na ní ale dobře ukáže ten hlavní znak, třeň. Starší slizečka porcelánová (Oudemansiella mucida) může být shora podobně zbarvená jako starší hlíva ústřičná a má také lupeny, ale má zřetelně oddělený tenký třeň. Hlíva má proti tomu krátký třeň a lupeny na něj plynule navazují.
Mladá slizečka je průsvitně bílá, za vlhka slizká a lesklá, a roste od srpna do listopadu na bucích.5 Označuje se jako jedlá, je ale málo vydatná a skoro bez chuti.5
Hlíva smrková (Pleurotus abieticola) je hlívě ústřičné velmi podobná, má tenké plodnice a roste, jak napovídá název, na smrku, jednotlivě nebo v malých trsech.1 Je vzácná, v Evropě je známá mimo jiné z Česka.7 Na smrku ale roste i jedovatá hlíva ušatá, takže platí pravidlo výš: hlívu ze smrku nesbírejte.
Dual extract z plodnic outkovky pestré z českého lesa. Vodní výluh a lihovou maceraci dělám zvlášť a pak je spojím.
Prohlédnout tinkturu z outkovky
Hlíva loví. Ne plodnice, ale podhoubí ve dřevě. V roce 1984 kanadští mykologové popsali v časopise Science, že hlíva ústřičná a několik dalších hub napadají a pojídají háďátka, drobné hlístice žijící v půdě a ve dřevě.10 Vysvětlovali to tím, že dřevo je chudé na dusík a houba si ho takhle doplňuje.10
Jak přesně to dělá, zjistili tchajwanští vědci v roce 2023. Na vláknech podhoubí jsou drobné výrůstky ve tvaru lízátka. Když se jich háďátko dotkne, uvolní těkavou látku 3-oktanon a ta ho během pár minut ochromí.11
Čínsky se hlívě říká 侧耳, doslova boční ucho. Čínské příručky ji popisují jako teplou, působící na dráhy jater a ledvin, a tradičně se jí připisuje, že rozhání vítr a chlad a uvolňuje šlachy. Uvádějí ji při bolestech beder a nohou a necitlivých končetinách.12, 13 V chuti se prameny neshodnou: jeden ji má za mírně slanou, druhý za štiplavou a sladkou. Americký bylinkář Christopher Hobbs píše, že v Číně se používá na uvolnění kloubů a svalů.14
Výzkum se u hlívy točí hlavně kolem tří skupin látek.
Studii, která by porovnala účinky hlívy ústřičné a plicní u lidí, jsem nenašel. Je to zajímavý výzkum, ne hotový důkaz.
Dual extract z plodnic lesklokorky ploské z českého lesa. Vodní výluh a lihovou maceraci dělám zvlášť a pak je spojím.
Prohlédnout tinkturu z lesklokorky